Minority v subsytéme kultúry

nebyly přímými aktéry koloniálního dobývání jako dobyvatelé či dobývaní, však nestojí stranou tohoto působení, poněvadžv dnešním propojeném světě fungují mnohé zásadní procesy globálně a zasahují i nepřímé aktéry. Obecně řečeno pak postkoloniálníliterární kritika zkoumá „historii a dědictví kolonialismku v literárních reprezentacích, vytváření a institucionalizaci věděníi způsoby, jimiž literatura vede dialog se společenskými strukturami“ (Parente-Čapková, 2005: 14).Jedním z nosných témat (či podtémat) postkoloniálních studií jsou tzv. studia podrobení (subaltern studies). Autoremtermínu je Antonio Gramsci (Gramsci 1934), který koncept podrobení rámuje do kontextu kulturní hegemonie. Tento konceptrozvinula z feministického hlediska především Gayatri Chakravorty Spivak (1988, zde citováno z 1994) v eseji Can he SubalternSpeak; koncepty Spivak budou tvořit nosnou teoretickou linii tohoto článku. Spivak zaměřuje podrobení především na genderovýkontext, tj. na (ne)možnost vyjádření se žen v pozici podrobených; za určitých okolností může být např. i mlčení projevemodporu a může reprezentovat subversivní strategie protestu proti hegemonní moci (Spivak, 1994: 103-104). Spivak zde ovšemnekonstruuje podrobené jako skupinu zcela a apriori bezmocnou. Pokud podrobení „nemohou promluvit“, není to stav fixnía nezměnitelný; jde naopak o to, abychom směřovali k vytváření prostoru, kdy své potřeby a tužby budou moci artikulovat vlastníminezávislými hlasy. Spivak klade také důraz na solidaritu podrobených, podobně jako Chandra Talpade Mohanty (Mohanty,2007: 348). 36Postkoloniální a feministická studia se prolínají i v dalších aspektech; jedním z nich je jejich emancipační potenciál. Odpůvodních apelů na emancipaci společností bývalých kolonií od koloniální reality a diskursu v případě postkoloniálních studiía emancipaci žen (později LGBTA 37 skupin a jednotlivců) se záběr obou oborů rozšířil na studia jinakosti, tj. identit, projevů,chování a reprezentací, které se liší od dané dominantní společenské a kulturní normy.Jinakostí a jejími figuracemi se zabývají i dva texty, pro oba zmíněné obory zásadní, a to Druhé pohlaví (Simone de Beauvoir,1949, česky ve zkrácené podobě 1966) a Orientalismus (Edward Said, 1978, česky 2008). Poukazují na význam a moc diskursuve vztahu ke konstruování hierarchií, mocenských vztahů a společenských či kulturních znevýhodnění. Podle de Beauvoir je ženav androcentrickém diskursu konstruována jako „ta druhá“, jako druhotný objekt, vůči subjektu v instrumentální pozici. Jako subjektje konstruován muž, který je zároveň klamně univerzalizován jako obecně pojatý člověk. Mužský pohled je tedy konstruovánjako obecně lidský, kdežto ženský jako příznakový. Mužství je reprezentováno jako subjekt, ženství jako objekt. Objektu jsou pakpřiřazeny vlastnosti, reprezentující protipól obrazu, do něhož subjekt staví sám sebe.Podobnou dichotomii kritizuje Said v orientalistickém diskursu. Pojem Orient podle Saida nezobrazuje realitu a nevypovídáo „Orientu“, který je pouze diskursivním konstruktem, ale o tvůrcích tohoto diskursu, kteří do „Orientu“ promítají charakteristiky,od nichž se distancují. Subjekt (muž či „první svět“) tedy reprezentuje zejména racionalitu, řád, kulturu, dospělost, průbojnosta zodpovědnost, kdežto objekt (žena či „Orient“) reprezentuje opak – iracionalitu a emocionalitu, ne-řád (chaos), přírodu, infantilitu,pasivní laxnost a nezodpovědnost. Diskriminační postoje vůči ženství/jiným kulturám se pak jeví jako logické a oprávněné.Ženy i „Orientálce“ je třeba kontrolovat, vést a ukáznit. Podrobení těch druhých je racionalizováno nejen jako oprávněné, alei jako „přirozené.“Průnikem těchto dvou kritických linií – feministické a postkoloniální, jsou koncepce teoretiček jako Chandry Talpade Mohanty,Gayatri Chakravorty Spivak nebo v jistém smyslu i Susan Moller Okin. Mohanty 38 a Spivak (1986 in Gunew, 1988 a 1999),kritizují především zjednodušovaný obraz žen tzv. „třetího světa“ a poukazují na to, že euroamerické „bílé“ feministky vůči nimnezřídka zaujímají postoj subjektu a pohled z centra a konstruují je do pozice „těch druhých“; v podstatě tak reprodukují rozdělení36 O konceptech Mohanty podrobněji níže.37 Zkratka LGBTA reprezentuje marginalizované genderové identity: lesbická, gay (v češtině se zpravidla neskloňuje), bisexuální, transgenderová/transsexuálnía asexuální. Podstatou koncepce je jejich performativnost, možná proměnlivost a fluidita. Všechny do jisté míry zahrnuje koncept queer identit, který sevymezuje proti tzv. diktátu heterosexuality/normativity (viz např. koncept hegemonních a podřízených maskulinit v komplexních analýzách genderovéhořádu podle Connell, 1987 a 2005) nebo tzv. matrici heteronormativity (viz Butler, 1990).38 Esej„Očima Západu: Feministický výzkum a koloniální diskursy“ (1986) Mohanty doplnila později o druhou část, „Ještě jednou k textu „Očima Západu“: Feministickásolidarita prostřednictvím antikapitalistických úsilí;“ oba texty byly společně publikovány v monografii Mohanty Feminism Without Borders (2003:17-42 a 221-251), česky in Oates-Indruchová (2007: 312-356).42