Minority v subsytéme kultúry

Post flow TV a kultura konvergenceSoučasná divácká praxe, vážící se nejen na televizní obsahy, se zásadně proměnila od dob (devadesátých let), kdy teoreticijako Roger Silverstone (1994) či David Morley (1992) popisovali sledování televize jako činnost, která je opatřena mocístrukturace rodinného prostoru (televize jako středobod obývacích pokojů) i času (harmonogram se synchronizuje s televiznímprogramem). Současné televizní praktiky mnohem lépe vystihují termíny autorů televizních studií, jež TV současnost označujínapříklad pojmy: éra mnohosti (Ellis, 2000) či post-flow TV/post-network TV (Butler, 2007), čímž se snaží naznačit několik jejíchzásadních charakteristik. Těmi jsou především značná konkurence jednotlivých stanic (ovšem celkově i různých médií), vysokáinteraktivita mezi příjemci a médii a v neposlední řadě zmnožení platforem příjmu televizních, ale opět všeobecně mediálních,obsahů (TV, notebook, ipad, smartphone atp.).Pro účely tohoto příspěvku je však nejpatřičnější hovořit o tzv. kultuře konvergence, kterýžto koncept představuje ve svéknize Convergence Culture: Where Old and New Media Collide Henry Jenkins (2006). Označením kultura konvergence se Jenkinssnaží popsat navzájem se prostupující kulturní praxe uživatelů nových médií a vlastníků těchto médií. Jedná se o zásadněparticipační kulturu, která se projevuje prolínáním aktivit tzv. „slabých“ aktérů (příjemci; emancipační subversivní snahy 978 )a strategii „silných“ korporátních médií (pro více viz Jenkins, 2006). Právě zmíněné subversivní aktivity a specifické „divácké“uchopování mediálních obsahů, zde konkrétně televizních seriálů, jsou předmětem následujícího textu.Fanouškovský příjemJedním z nejspecifičtějších diváckých příjmů je příjem fanouškovský. Označení fanoušek neslo ještě do nedávné dobysilně negativní konotace. Fanouškovské chování bylo často vykreslováno jako patologické, o produkci a reprodukci takovéhonegativního obrazu chování se zasloužila zejména média. Fanoušci byli často popisováni jako hloupí, dětinští, sociální vyvrženci(Jenkins, 1992: 10) nebo sociální devianti bez dostatečně naplňujícího života (Kustritz, 2003: 376), celkově byla příslušnostk nějakému fandomu 979 vnímána jako stigma označující pasivní jedince snadno manipulovatelné masovými médii (Alvermanand Hagoon, 2000: 437). Rozvoj fanouškovských studií a větší akademická pozornost věnovaná této oblasti však ryze negativnípohled v posledních zhruba třiceti letech vyvrací (srovnej např. Dwyer, 2010). V kontextu tohoto textu chápu fanouška v pojetíHenryho Jenkinse (1992) – někoho, kdo nejen sleduje nějaký obsah pravidelně, ale toto sledování (příjem) přeměňuje nakulturní aktivitu, sdílí pocity a myšlenky o daném obsahu s přáteli a je členem určitého fandomu, jehož členové sdílí společnézájmy.Každý fanoušek a jeho příjem je individuální, jen stěží lze vynášet generální soudy o tom, co je a co není „pravé“ fanouškovství.Je nutné si rovněž uvědomit, že fanouškovství nespočívá pouze v příjmu určitého mediálního obsahu. Jak podotýká John Storey,fandom není založen pouze na konzumaci, ale také na produkci textů (novel, básní, videí, písní atd.), jež mohou být odpovědíprofesionálním mediálním textům. Důležitá je především Storeyho poznámka, že fanoušci texty pouze nečtou, ale opakovaně je„znovučtou“ (Storey, 1996: 127-128). Henry Jenkins pak vymezuje pět aktivit, které fanouškovský příjem přibližují. První z nichje osobitý způsob recepce, který se projevuje velice loajálním (ná)sledováním původních textů, nejedná se tedy o náhodnépřepínání kanálů či nahodilou návštěvu kina, ale o intencionálně směřovanou pozornost k určitému obsahu. Následující dvěaktivity se prolínají, jedná se o založení interpretační komunity (zakládání komunikačních sítí, kde fanoušci navzájem sdílejísvé pocity, názory a výklady určitého textu) a založení základny pro konzumentskou aktivitu (místo imaginárního rozhovorumezi fanouškem a autorem; vyjadřování názorů o pravděpodobných úmyslech producentů a jejich (ne)kompatibilita s vnímánímfanoušků). Nejpodstatnější je pro tento text akcentace konstituce uměleckého světa. Tento bod shrnuje veškerou autorskou978 Srovnej např. Fiske, 1989.979 Fandom je zjednodušeně kolektivní projevení nadšení pro jakýkoli jev, jakým může být nějaká autorská osobnost, případně konkrétní žánr, ideologie atp. Jáosobně se přikláním k názoru Matta Hillse, který hovoří o tom, že fandom není jednoduše nějaká věc, kterou můžeme analyticky zkoumat. Je to spíše (ne)proklamovaná identita, která performuje kulturní práci. „Fandom potom nikdy není neutrální vyjádření či jednoduchý referent, jeho status a performance sepohybuje napříč kulturními sítěmi.“ (Hills, 2002: 10; překlad z AJ autorka)436