Minority v subsytéme kultúry

Marlowa proti proudu Konga, aby našel přednostu Kurtze, je cestou z civilizované Británie do primitivní temnoty. 111 Tezi, že čímod evolucionisty geograficky vzdálenější populace, tím primitivnější se mu jevily, dokládá Morganovo dílo. Na středním stupnidivošství se nacházeli Australané a Polynésané, na nejvyšším stupni divošství se nacházely některé indiánské kmeny Severnía Jižní Ameriky. 112V difuzionistických úvahách se pracovalo s menšími kulturními komplexy, v nichž se sledovala distribuce a variace kulturníhoprvku v jasně vymezeném prostoru, aby se prokázaly historického vztahy a vývoj uvnitř kulturního komplexu. Základnínástrojem se pro difuzionisticky orientované antropology stalo provádění komparací vzorků kulturních prvků s ohledem na jejichformu a četnost distribuce. Tímto způsobem určovali ohniska, z nichž se konkrétní kulturní prvky sířily v prostoru, a stanovovalikulturní oblasti na základě výskytu typických kulturních prvků. Podobně jako pro klasický evolucionismus také pro difuzionisty(americký historismus, německo-rakouská škola kulturních okruhů, heliolitická škola) představoval prostor klíč k porozuměníhistorie jednotlivých kultur. Tentokráte se ovšem nestala předmětem zájmu evoluce kultury, nýbrž vývoj kultur studovanýšířením kulturních prvků v prostoru, které má prokazovat vzájemné kulturní kontakty. Jestliže prostorová variace představuje klíčk porozumění vývojových proměn kultury či kultur, nezbytně se musejí studovat vzorky získané ve vymezeném prostoru. Jakkolivariace kulturních jevů v prostoru reprezentovala čas, výsledek tvořily v čase a místě lokalizované a popsané sociokulturní systémyroztříděné do „taxonů“, jako tomu bylo například v případě Morganova rozlišení divošství, barbarství, civilizace. 113 Kulturybyly pokládány za jednotky izolovatelné v čase a prostoru. Přiměřenou technikou terénního výzkumu se proto pro difuzionistystala expedice, která umožňovala studovat kulturní prvky v celém vymezeném regionu, přičemž regionální kontext zkoumanýchkulturních prvků nabyl na důležitosti.O pořádání antropologických expedic za účelem studia nativního obyvatelstva se zasloužili Haddon, Seligman, Riversa Boas. Jak na půdě britské sociální antropologie, tak americké kulturní antropologie stojí za zrodem antropologie jako empirickévědy právě uvedení badatelé, kteří nejdříve získali vzdělání a zkušenosti v přírodních vědách, v nichž má empirie dlouhoutradici. Lze spatřovat paralelu mezi tehdejší koncepcí výzkumu, která se ujala v terénní biologii, a antropologickou expedicí.V obou případech výzkumník usiloval získat vzorky z jedné rozsáhlejší a jasně vymezené oblasti, s jejichž pomocí mohl budovattaxonomie a zkoumat lokální variace jednoho druhu organismů nebo kulturního prvku. Antropologové se za tím účelempohybovali v celém regionu, nikde nezůstávali dlouho a usilovali v krátkém čase zaznamenat co nejvíce dat o jednom kulturnímareálu. V průběhu takové expedice se zaznamenávaly zvyky, folklór, náboženské jevy, příbuzenské systémy a podobně. Zároveňse pořizoval fotografický a filmový materiál a sbíraly artefakty. Tímto přístupem se antropologové snažili pokud možno úplnězdokumentovat jednu ucelenou oblast. Přirovnat to lze k metodologickému postupu zvanému liniový transekt, který se používáv ekologii. 114 Při něm výzkumník zaznamenává výskyt druhů organismů podél jedné linie. Americký kulturní antropolog RobertLouis Welsch (narozen 1950) v této souvislosti poznamenal, že antropologie v éře expedic pracovala extenzivní metodou spíšenež intenzivní. 115Následující vývoj antropologie směřoval ke zkoumání ještě menšího teritoria, které zaujímá jedna kultura v prostoru v určitémčase. Ve 20. století se prosadila intenzivní metoda stacionárního výzkumu jedné kultury, kdy se antropolog při dlouhodobémpobytu snažil porozumět zkoumané kultuře tím, že žil mezi jejími příslušníky a stal se součástí každodenního života tam.Uplatňovala se především technika zúčastněného pozorování, jež spočívá v přímé, nezprostředkované účasti antropologa naživotě ve zkoumané kultuře. Technika terénního výzkumu jedné kultury je spojena se všemi paradigmaty a školami zhruba oddvacátých do osmdesátých let. Kultura se stala fixovaná na konkrétní čas a prostor, přičemž lokální kontext kulturních prvkůse považoval pro možnost krajně důležitým. Dnes se mnohé výsledky těchto dlouhodobých stacionárních terénních výzkumů111 Srov. CONRAD, J. Srdce temnoty. Praha: Dokořán, 2010.112 MORGAN, L. H. Pravěká společnost, neboli, Výzkumy o průběhu lidského pokroku od divošství přes barbarství k civilisaci. Praha: Nakladatelství Československéakademie věd, 1954.113 Srov. tamtéž.114 Yapp, B. The Theory of Line Transects. In: Bird Study, ISSN 0006-3657, 1956, roč. 2, č. 3, s. 93 – 104.115 WELSCH, R. L. An American Anthropologist in Melanesia. Honolulu: University of Hawai'i Press, 1998, s. 5.74