Minority v subsytéme kultúry

pochopit hodnoty, které jsou „vepsány v jejich formách, užitích a trajektoriích“. 133 Věci při své cirkulaci procházejí různými režimyhodnot a mohou překračovat také kulturní hranice. Jejich význam a hodnota proto nejsou nutně stálé, adekvátní zkoumání věcítudíž vyžaduje biografický přístup. Jinými slovy, antropolog musí sledovat životní historii věcí.V sociologické literatuře se uvádí, že globalizaci mimo jiné charakterizuje časoprostorová komprese a zvýšená míra pohybulidí, idejí a věcí. Antropologie, pokud chce reflektovat současný svět, čelí metodologické výzvě. Může se orientovat na zkoumánísvětového systému, jako to činil třeba Eric Wolf, či se orientovat na vícemístné zkoumání kulturních formací, jak to navrhl GeorgeMarcus. Antropologové ovšem mohou zkoumat globální lokálně. Anna Tsingová si v díle Friction (Tření, 2005) klade otázku,jak lze lokalizovat globální za účelem jeho etnografického zkoumání. Konvenční etnografie totiž vždy vyžadovala nějaké místo,v němž se realizuje výzkum. Originální etnografie založená na dlouhodobém terénním výzkumu nabízí nástroje pro antropologickézkoumání globalizace. Tsingová se zaměřila na studium proměny krajiny v Kalimantanu, k nimž dochází v souvislostis působením nadnárodních těžařských společností, korporátního kapitálu, environmentálních aktivistů, korumpovaných státníchúředníků či vesničanů. Tsingová je přesvědčena, že se musíme soustředit na zkoumání toho, kde dochází ke tření. Zvolila příměrvystihující podstatu globalizačních procesů. Tam, kde se kolo dotýká silnice, nastává tření, zdroj tepla i výsledek pohybu. Globálnílze lokalizovat za účelem jeho zkoumání tam, kde nastává tření mezi globálním a lokálním, mezi různými lokálními a globálnímivlivy a silami. Tsingová v díle ukazuje, jak se deštné pralesy v Kalimantanu (lokální) proměnilo díky globálním propojením, jejichžsoučástí je mezinárodní vědecká komunita, zlatokopové, studenti, advokáti brazilských pracovníků v kaučukovém průmyslua mnozí další. 134ZávěrTerénní výzkum se stal základní metodou sociální a kulturní antropologie, jeho pojetí se však v průběhu 20. století značněproměňovalo. Předkládám zde tezi, že lze sledovat souvislosti mezi pojetím sociokulturních jevů v antropologii a technikamijejich zkoumání. Jinými slovy, že řešení ontologických otázek souvisí s těmi gnozeologickými. Jestliže něčemu připíšeme ontologickýstatus, tedy budeme-li se například domnívat, že kultura existuje, musí nás to zároveň přivést k řešení otázky, jak jimohu poznat. Antropologie se vždy zabývala rozmanitostí kulturních jevů v čase a prostoru. Jednotlivé antropologické školya paradigmata rozdílně konstruovaly čas a prostor. Pro diachronní paradigmata byl čas reprezentován prostorem. V klasickémevolucionismu distribuce různých dosažených vývojových stupňů v prostoru dokládala proces evoluce a jeho univerzální zákonitosti.V difuzionismu distribuce a četnost forem kulturních prvků odhalovala historické vztahy. V synchronních paradigmatechse implicitně předpokládalo, že kultury jsou lokalizované v určitém čase a prostoru, přičemž jejich nositele antropologové stavělimimo čas (jinočasí,„lidé bez historie“). Antropologie je vědou o časoprostorové rozmanitosti lidstva a způsobů jeho života, alesamotný čas a prostor musíme v tomto kontextu pokládat za antropologické konstrukce.133 APPADURAI, A. Introduction: commodities and politics of value. In: The Social Life of Things: Commodities in Cultural Perspective. Cambridge: Cambridge UniversityPress, 1986, s. 3, 57.134 Srov. TSING, A. L. Friction: An Ethnography of Global Connection. Princeton: Princeton University Press, 2005.78