Kronikarz a historyk Atuty i słabości regionalnej historiografii

s místními znalci nebo nadšenci, ale tím nemám na mysli skutečnost, že
laický badatel napíše sám dějiny lokality ve 20. století. Měli bychom si
jasně připomenout, že historik studoval dějiny proto, aby byl k daným
věcem odborně vybaven stejně jako studoval lékař medicínu.
V mnoha případech existuje jistá bariéra nebo ostych mezi představiteli
obecních úřadů a odbornou historickou obcí. Myslím si, že často
by i starostové stáli o napsání dějin odborníkem, ale z mnoha důvodů
se jim zdá lepší oslovit místního kronikáře nebo jiného vlastivědného
nadšence. Dokonce je to možná dáno i tím, že nevědí, na koho se mají
obrátit, nebo si myslí, že by byli odmítnuti. Rozhodující je proto navázat
s nimi kontakt, s většinou se dá domluvit.
Pravdou je, že takové setkání s odborně školených historikem může
být i bolestné. Často jim může způsobit jisté rozčarování a ztrátu iluzí.
Starostové obcí k sepsání dějin své lokality sahají v okamžitu nějakého
výročí, nejčastěji nejstarší zmínky o obci. Fixace na tento bod dějin obce
je zajímavá. Těžko se jim vysvětluje, že nejstarší zmínka neznamená
rok založení, ale že v 99 % případů dané obce existovaly mnoho desítek
let před ní (ne­li víc).
Nejhorší pak je, když přijde školený historik a sdělí představitelům
obce, že nejstarší zmínka je pozdější falzum, nebo dokonce moderní
výtvor archiváře Antonína Bočka v 19. století. Tak se může stát, že historik
škrtne obci jedním tahem pera téměř 200 let z dějin. Ani se poté
Pomiędzy tradycją
a nowoczesno cią
David Papajík
Problémy regionální
historiografie v ČR
po roce 1989