Kronikarz a historyk Atuty i słabości regionalnej historiografii

kovou publikaci psalo pět a více autorů. Nejen, že se budou na mnoha
místech opakovat, ale pojetím i jazykově se budou jejich příspěvky lišit
a ani celková linie díla nebude většinou dodržena. Lze namítnout, že
tohle všechno může zachránit redaktor celého svazku. Kdo to někdy
dělal, tak se mnou bude souhlasit, že to nejde.
Pro dějiny menší lokality plně stačí jeden, maximálně dva autoři.
Autoři by si asi rozdělili dílo na období do roku 1848 a po roce 1848, jak
se to často i děje. Přibírat k nim jako třetího autora archeologa nepovažuji
za smysluplné, protože několik málo stran, které by do publikace
dodal, by měl zvládnout napsat i školený historik. Tato úvaha o zapojení
či spíše nezapojení archeologa do psaní dějin obcí platí ovšem pouze
v případě, že ve zmíněné lokalitě není významné archeologické naleziště
(sídliště, pohřebiště, depot). Pak je účast odborného archeologa
zcela žádoucí a nutná.
Při psaní dějin městečka nebo města by měla o šíři autorského kolektivu
rozhodovat velikost zkoumané lokality, množství dochovaných
materiálů a časové možnosti autora (autorů), případně termín odevzdání
textu.
Jak a jestli vůbec zapojovat celozemské či celostátní dějiny do dějin
dané lokality? Jistě není možné napsat dějiny obce bez zřetele k územně
širšímu vývoji, ale tento záběr by měl být minimální a pouze v odůvodněných
případech, totiž pokud daná lokalita do tohoto dění nějak
výrazně zasáhla. Nebo naopak, když „velké dějiny“ významně ovlivnily
Pomiędzy tradycją
a nowoczesno cią
David Papajík
Problémy regionální
historiografie v ČR
po roce 1989