Kompletný zborník vo formáte PDF - Jazykovedný ústav Ľudovíta ...

‚přišívat, přidávat nenáležitě (jako nevzhlednou záplatu)‘ (Staročeský slovník
16, 1987, s. 206). V některých případech Bechyňkovy traktáty poprvé dokládají
slova, o kterých víme, že musely existovat, protože se staly východiskem pro
tvoření dalších, doložených, slov.
Velkou skupinu do té doby nedoložených slov představují pojmenování
konkrétních nástrojů, výrobků a činností souvisejících s řemesly, která autor
využívá jako zdroj svých důkladných podobenství. Bechyňkova pozornost
k všednodenní realitě a didaktická snaha přiblížit posluchačům náboženskomravní
úvahy na jim známých věcech je tak zachytila v jiném typu textu, než
v jakých se objeví později. Příkladem jsou slova planér: ‚soukenický nástroj
k uhlazování sukna, popř. k odstraňování uzlíků ap.‘ (StčS 16, 1987, s. 215),
pořěz: ‚koželužský nůž k seškrabávání přebytečné tkáně na vnitřní (masové)
straně usně před jejím sušením‘ (StčS 19, 1990, s. 734) nebo pisaný: ‚(o tkanině)
protkávaný vláknem jiné barvy‘.
V Bechyňkových traktátech nacházíme také řadu dříve nedoložených expresiv,
která souvisí s autorovou snahou o co nejsilnější citový apel na posluchače
(plundr: expr. ‚cár, kus hadru‘ (StčS 16, 1987, s. 270). Pokud všechna
tato pro staročeské období jinde nedoložená pojmenování zároveň porovnáme
se Slovníkem česko-německým J. Jungmanna, v naprosté většině případů zjistíme,
že jsou dobře doložená později.
Budeme-li sledovat pojmenování poprvé doložená v Bechyňkově rukopisu
z hlediska slovnědruhového a slovotvorného, najdeme něco specifického, co by
nás opravňovalo prohlásit alespoň některá z těchto slov za autorovy vlastní
novotvary? Ve zkoumané skupině pojmenování nacházíme nejvíce verb a adjektiv.
U verb lze pozorovat tendence probíhající v celém jazykovém systému,
především rozvíjení opozičních vidových funkcí předpony a přípony – různými
předponami se naprosto systémově tvoří perfektiva z doložených imperfektiv
a příponami (va-ovými) se naopak tvoří imperfektiva z doložených perfektiv.
Většina adjektiv zkoumaného souboru je deverbativní. Nejčastěji jsou odvozována
sufixem -avý, který se připíná k základům a-kmenových sloves. Tvoří se
jím adjektiva s významem vyjadřujícím vlastnosti vyplývající z neaktuálního
vykonávání děje (vrtavý, kúpavý), je to sufix velmi produktivní v době střední.
Naše poznatky o slovní zásobě rukopisu tak dokreslují charakteristiku jeho
obsahu, jak jsme ji podali výše, a zároveň odpovídají datování sborníku na
přelom 15. a 16. století. Domněnku o autorově individuálním tvoření slov se
nám nepodařilo potvrdit. Rukopis je zajímavý také z hlediska hláskoslovného,
morfologického i syntaktického, jejich rozborem by však článek přesáhl vymezený
rozsah.
Literatura
BARTOŠ, František Michálek: Soupis rukopisů Národního musea v Praze. Sv. I.
Praha : Melantrich 1926. 330 s.
120