Kompletný zborník vo formáte PDF - Jazykovedný ústav Ľudovíta ...

i. ikóny prvního řádu, což by byla vlastní onomatopoická citoslovce, vlastní
napodobeniny, jazykové zobrazení zvuků;
ii. ikóny druhého řádu, mezi které bychom řadili jejich odvozeniny, u nichž se
ikoničnost začíná jistým způsobem oslabovat, neboť se na jejich formě
podílí nejen odraz označovaného, ale i slovotvorné možnosti daného jazyka;
iii. na základě statě R. Jakobsona Hledání podstaty jazyka můžeme vydělit
ještě ikóny třetího řádu. Mezi ikóny třetího řády bychom zařadili některé
jevy, kde při zjišťování souvislostí mezi označujícím a označovaným u gramatických
morfémů musíme brát v úvahu nejen takové případy, kdy formální
identita je absolutní, nýbrž i takové situace, kdy různé afixy mají společnou
jistou funkci gramatickou a nějaký konstantní fonologický rys (Jakobson,
1970, s. 38, zvýraznil L.J.). Jakobson dokazuje, že určité fonémy, resp.
fonetické rysy mohou být indikátorem určité gramatické kategorie – např.
nazalita v morfému vyjadřujícím v polštině instrumentál, podobně bychom
mohli uvést např. foném t jako součást třetí osoby sloves v ruštině, v češtině
by to mohl být foném š indikující druhou osobu singuláru indikativu
prézenta. Tyto typy chápe Jakobson také jako jisté typy diagramů, proto jim
přiřazuje ikonickou platnost. Vzhledem k tomu, že přímo nezobrazují dané
morfologické kategorie, ale indikují je (jak i sám Jakobson několikrát píše),
lze podobné případy považovat spíše za indexy.
R. Jakobson dále ve shodě s D. L. Dolingerem upozorňuje na důležitost
křížení zvukové stránky a významu slov. Upozorňuje tak na mnoho případů, na
které se rozšíří chápání slova ikón, neboť vyzdvihuje některé vnitřní souvislosti
mezi formami slov: smash (bum, prásk), crash (řach), plash (šplouch), lash
(prásk), mash (kaše), hash (zmatek, sekaná), brash (sutiny) aj., ve významu se
objevuje rys [+rozbití, rozdrcení apod.].
Přes podobné typy se dostáváme k problému, který současná psycholingvistika
zařazuje pod termín fonosémantika. Jde o problematiku úzce svázanou
s onomatopoickou, která dává mnohem širší platnost ikónům, než se obvykle
připouští. Určité fonémy sice nemají svůj význam, ale v uživatelích jazyka
evokují nějakou představu o své kvalitě, tj. nesou s sebou a v sobě jakýsi předpokládaný
význam. Mluvčí určitého jazykového společenství jsou schopni
podat víceméně jednotný pohled na kvalitu hlásek, často diferencovaný podle
grafické podoby – např. y je v češtině chápáno jako výrazně temné, zatímco i,
ač se vyslovuje stejně, bývá považováno za jasné, o je pociťováno jako tlusté,
široké apod. Při kumulaci hlásek s určitou významovou asociací mluvčí očekává
jistý typ významu, resp. opět charakter označovaného, a to i tehdy, kdy dané
označující v jazyce neexistuje.
V češtině bychom mohli uvést z existujících slov uvést např. lexém oblouk,
který množstvím svých zaokrouhlených vokálů a konzonanty b a l svou formou
evokuje něco kulatého, zavalitého. Podobně slovo blesk svým spojením konzonantů
sk v konci formy evokuje rychlost, ráznost pohybu.
226