Kompletný zborník vo formáte PDF - Jazykovedný ústav Ľudovíta ...

Josef Müller formuloval pokyny ke cvičením jako rozkaz a využil 2. osoby
plurálu: Čtěte!, Vyhledávejte!, Doplňte!. Autoři Žofková−Tožička použili také
sloveso s modálností rozkazovací, nicméně ve 2. osobě singuláru: Doplň!, Vyjádři!,
Zkrať a obměň! apod. Alena Debická tuto formu komentuje: „Pro nižší
stupeň základní školy je singulár základním prostředkem, jímž je příjemce − žák
důrazně „vtahován“ do učebního procesu: singulárem se navazuje těsnější,
živější kontakt v učební interakci, působí se jím na žáka citově.“ (Debická, 1999,
s. 124). O „vtažení“ žáka do učebního procesu, o motivaci žáků a o uvědomění
si důležitosti učiva šlo autorům Žofkové a Tožičkovi především. Dokladem je
i stanovení požadavků ze všech jazykových disciplín v úvodu učebnice − formulace
cílů je opět v první osobě singuláru: „Mám poznat jednoduchou větu
a její členy (…). Mám rozumět, co je souvětí, věta hlavní a vedlejší.“ (Žofková−Tožička,
1933). 1 Pokud autoři užívají formu druhé osoby plurálu, pak se
obrací k celé skupině žáků − k celé třídě: „Čtěte a potom zahrajte na školní
besídce!“ (Žofková−Tožička, 1936). Pokyny a instrukce, tj. „aparát řízení
procesu osvojování učiva v textu mateřského jazyka“, působí na žáka důrazně
− apelem, direktivně. (Debická, 1999, s. 125). Pozoruhodné je srovnání se
současnými učebnicemi českého jazyka, ve kterých se opět častěji vyskytuje
formulace pokynů v druhé osobě plurálu imperativu (ovšem již bez vykřičníku
jako interpunkčního znaménka na konci pokynu), např. „Rozlište přívlastky
holé, rozvité, několikanásobné:; Doplňte do vět předměty a určete jejich pády:
apod.“ (Krausová−Teršová, 2003, s. 68).
a. Konkrétní příklady cvičení
Jednotlivé druhy a typy cvičení se překrývají, nelze proto, bereme-li v úvahu
klasifikaci cvičení podle P. Hausera (viz výše), jednotlivá cvičení zařadit pouze
k jednomu typu. Sledovaná cvičení jsou z hlediska obsahu cvičeními mluvnickými
− syntaktickými, z hlediska funkce mohou být jak cvičeními orientačními
(v úvodu lekce), procvičovacími, opakovacími, tak kontrolními (např. Závěrečná
zkouška z větosloví v učebnici Žofkové−Tožičky, 3. díl, 1936, s. 167). Cvičení
podle formy jsou ústní i písemná, pokyny k některým cvičením jsou jednoznačná
− vybízejí žáka, aby „četl“, „zapisoval“, „napsal“, u některých cvičení
není forma specifikována, takže záleželo na učiteli, jakou zvolí. Z hlediska myšlenkových
operací se v syntaktických cvičeních nejvíce uplatňuje analýza a syntéza.
Zvláště v učebnicích Žofkové−Tožičky jsou analytická a syntetická cvičení
v rovnováze − věta nebyla jen rozebírána, ale i doplňována a rozvíjena.
Charakter jednotlivých cvičení je patrný již z formulace pokynu a instrukce
k vypracování.
1
Podobná formulace cílů vyučování se objevuje i v současných Rámcových vzdělávacích
programech: „Očekávané výstupy pro 2. stupeň v rámci Jazykové výchovy“:
„Rozlišuje významové vztahy gramatických jednotek ve větě a v souvětí.“ (RVP, 2005,
s. 25).
375