Kompletný zborník vo formáte PDF - Jazykovedný ústav Ľudovíta ...

yla nezbytnou součástí učební lekce v učebnicích mateřského jazyka. Fakt, že
autor učebnice pokládal cvičení za nezbytná, je doložen i v titulech učebnic:
např. Učebnice jazyka českého s cvičebnicí pro školy měšťanské (Müller, 1934,
1935, 1936). Významný didaktik a autor učebnic pro měšťanské školy i učitelské
ústavy Karel Novák dokonce zdůraznil fixační část své učebnice tím, že
označení „cvičebnice“ postavil na první místo v názvu: Cvičebnice a mluvnice
česká s naukou o slohu (1920), (srov. Šmejkalová, 2005). Někteří autoři vydávali
ke svým učebnicím samostatné sbírky cvičení, případně pracovní sešity:
Bojanovská−Kohoutek−Sedláková: Pracovní sešit I. (II., III.) k Praktické mluvnici
pro 1. (2., 3.) třídu (1934). Tento autorský kolektiv dokonce vydal i klíč
v podobě tzv. Kontrolních listů k Pracovnímu sešitu Praktické mluvnice jazyka
českého pro měšťanské školy (I., II., III., 1937). Název knihy může dnes však
být v některých případech zavádějící, například Cvičebnice jazyka českého pro
jednoroční učebné kurzy (4. třídy) při měšťanských školách autorů Hraba−Ottová−Tožička
(1921) nebyla pouhou sbírkou cvičení, ale stále měla charakter
učebního textu (de facto se jedná o výklad mluvnické látky v jednotlivých lekcích,
k němuž je přičleněna řada cvičení).
V tomto příspěvku byly východiskem analýzy používaných syntaktických
cvičení v učebnicích pro měšťanské školy tyto učebnicové řady: Josef Müller:
Mateřská řeč. Učebnice jazyka českého s cvičebnicí pro školy měšťanské, 1., 2.
a 3. díl (Státní nakladatelství, Praha 1918, další vydání 1934, 1935, 1936)
a Ludmila Žofková−Bohumil Tožička: Pracovní učebnice jazyka českého. Mateřídouška,
1., 2. a 3. díl (Státní nakladatelství, Praha 1933, 1935, 1936).
V obou učebnicových řadách je přibližně stejný rozsah syntaktické látky.
Obě řady odpovídaly učebním osnovám pro měšťanské školy z roku 1932.
Pouze výjimečně bylo učivo nepatrně upraveno nebo zařazeno do jiného ročníku
měšťanské školy, než jak navrhovaly osnovy.
Při analýze syntaktických cvičení a úkolů si nejprve všímáme formy pokynů,
ve které se nejvíce projevovala komunikace autorů učebnic s žákem prostřednictvím
učebního textu. Právě ve formulaci pokynů je zřetelně zakotvena
funkce učebního textu (Kvítková, 1996, s. 194). Formulace má být co nejstručnější
a zcela jednoznačná. Tyto požadavky autoři dodrželi především v prvním
bodě požadavku. Pokyny a instrukce k jednotlivým cvičením měly plně zastupovat
úlohu učitele − byly takové, aby jim žák porozuměl sám a sám mohl
cvičení vypracovat. To opět odpovídalo tzv. pracovním metodám, které byly do
praxe zaváděny podle pedagogických zásad činné školy (viz výše).
Podle Aleny Debické instrukce, pokyny a metodické návody apelují na žáky
těmito způsoby: „a) motivují osvojování učiva − aktivizují, zaměřují pozornost
žáků, vyvolávají a usměrňují jejich zájem o učivo; b) zaměřují uvědomělý příjem
učiva na trvalost osvojení a c) pomáhají žákům orientovat se v textu, pracovat
s textem učebnice“ (Debická, 1999, s. 123). V rámci syntaktických cvičení se
uplatňuje především způsob uvedený pod bodem b).
374