Kompletný zborník vo formáte PDF - Jazykovedný ústav Ľudovíta ...

měl zlepšit svou domácí přípravu, a ten se začne usmívat, aby tak skryl své
rozpaky. Vyvolaný korejský žák většinou nejdříve sklopí oči, dívá se do země
a pak teprve začne odpovídat, často až po uplynutí nějaké doby. Při mluvení
dělají Korejci často pauzy, ale toto „ticho“ není způsobeno jen nízkou úrovní
jejich jazykových znalostí, ale jejich vztahem k tichu a mluvení obecně, neboť
ticho může vyjadřovat respekt k druhému nebo porozumění, ovšem také odmítnutí.
V každodenním životě je „tichý“ muž pokládán za morálně důvěryhodného
a tichost u korejských žen je jednou z jejich nejdůležitějších ctností.
Upřený pohled na korejského mluvčího nebo posluchače (eye contact, který
je běžný v naší komunikaci) působí nepříjemně. Naopak, má-li být partnerovi
při komunikaci projevena úcta nebo respekt, korejský žák se mu přímo do
očí nepodívá.
Na kladené otázky odpovídají často korejští žáci a studenti nepřímo, takže
český učitel od nich nemůže hned očekávat přímou odpověď. Dovednost „manévrovat“
v hovoru je v korejské společnosti hodnocena velmi kladně, jen
zřídka se lze v dialogu setkat s přímou zápornou odpovědí. Korejské nae neznamená
české ne, ale naopak ano. Korejská promluva obsahuje řadu neurčitých
výrazů (např. možná, asi, pravděpodobně, snad apod.), čímž je vytvářen prostor
pro další mluvčí.
Korejci se vyhýbají výrazům, jež by mohly znepokojit ostatní. S tímto postojem
pravděpodobně souvisí i používání ano/ne v odpovědi na zápornou
otázku, neboť Korejci se vyhýbají tomu, aby věta začínala záporným ne. V jejich
myšlení existuje asi obava z toho, že by se negativním slovem mohla narušit
harmonie ve třídním kolektivu, a proto např. na otázku Nebyl jsi ve škole?
odpovídají tak, že vyjadřují svůj souhlas s obsahem otázky: Ano, nebyl jsem
tam. Korejské ano neznamená vždy jen kladnou odpověď, ale velmi často znamená
jen rozumím, pokračuj, poslouchám.
Komunikace při vyučování je také často ovlivněna přítomností dívek, neboť
jejich postoje a reakce jsou určeny třemi základními vztahy, a to vztahem k otci,
manželovi a synovi. Od dětství jsou totiž korejské dívky vychovávány
k poslušnosti, pokoře a skromnosti. Očekává se, že se budou umět na veřejnosti
ovládat, potlačovat své názory, city, přání i touhy.
Soubor závazných pravidel přesně určuje, s kým, kdy a jak může jedinec
komunikovat. Proti jedné naší dichotomii (tykání – vykání) existují v korejštině
dichotomie tři (formální – neformální, intimní – prostá, přátelská – nevybíravá),
obdobně jako ve většině asijských kultur je komunikace určována sociální hierarchií,
věkem a rodem účastníků promluvy. Např. české slovo bratr nebo sestra
nemá v korejštině přesný ekvivalent, vyskytují se jen výrazy označující
staršího bratra, mladšího bratra, starší sestru, mladší sestru. V českém kulturním
prostředí si dnes ani nedokážeme představit, že by se vyžadovalo užívání
různých zdvořilých forem např. ve vztahu mladší – starší žák či student.
Interkulturní rozdíly lze pozorovat i v přístupu korejských studentů k psanému
textu, neboť zde v plném rozsahu platí pravidlo: co je psáno, to je také dáno.
496