Kompletný zborník vo formáte PDF - Jazykovedný ústav Ľudovíta ...

svaté je pro něj to, co je staré a prověřené. Přestože latentně je tato tendence
spjatá s biblickým překladem neustále, u Lukáše se poprvé objevuje ve skutečně
výrazné podobě a jeho postoj nezůstane bez vlivu na bratrské následovníky.
5. Reflexe deskriptivní – Nový testament a Náměšťská mluvnice
Samotný název Nový testament, který dílo vydané v Náměšti roku 1533
odlišuje od všech ostatních českých novozákonních tisků, naznačuje, že se setkáváme
s převodem v mnoha ohledech novátorským a samorostlým. Václav
Beneš Optát v něm spolu s Petrem Gzelem přeložil latinský Nový zákon Erasma
Rotterdamského, nově převedený z řečtiny; všechny dosavadní české biblické
překlady přitom vycházely z textu latinské Vulgáty (případně z jejích středověkých
rukopisných modifikací).
Odvážné dílo náměšťských překladatelů přitom nezůstalo pouze u významných
změn obsahových, autoři se rozhodli znovu promyslet i formální stránku
jazyka překladu, především jeho rovinu grafickou a morfologickou. Souběžně
s překladem Nového testamentu tedy vznikala Gramatika česká v dvojí stránce,
známější pod názvem Náměšťská mluvnice (1533), která je ve své první části
„Orthographia“ především popisem a systematizací pravopisných zásad užitých
při překladu biblického textu. Druhá část mluvnice, „Ethymologia“, sepsaná
přizvaným Václavem Filomatesem, byla zaměřena na popis překladových problémů
biblického textu a pravidla překládání vůbec, přitom se výběrově dotýká
některých otázek české morfologie a syntaxe v porovnání s latinou.
Bez nadsázky můžeme říci, že v tomto díle dosáhla symbióza překladatele
bible, apologety a zkoumatele mateřského jazyka svého vrcholu: mluvnice
popisuje zásady užité v překladu, překlad je potvrzuje důsledným uplatňováním
(a také citací některých partií z mluvnice v úvodu).
Jedním ze zásadních rysů Náměšťské mluvnice i Nového testamentu je
příklon k soudobé podobě českého jazyka a její kodifikace: tím doslovuje aktualizační
tendence, které jsou ve formě biblického překladu patrné už od biblických
prvotisků. Doporučované změny ortografické (například důsledné psaní
monoftongizovaných diftongů ie – í, uo – ú, psaní jediného l) i morfologické
(zamítání duálů a imperfekt, doporučení k střídmému užívání přechodníků,
správné užívání nedůrazných tvarů zájmen mu, ho a přivlastňovacího zájmena
svůj) ukazují na skutečně progresivní postoj, klonící se k mluvenosti. Proto
mluvnice polemicky vystupuje proti archaizačním snahám raných bratrských
překladů – právě Lukášem obhajované imperfektivum Filomates ironicky odsuzuje
větou: „Ten pak nebohý Bíše obojího jsa pohlaví a rozličných stavův
divné věci působíše“ (Gramatika česká, s. 63).
Jakýmsi leitmotivem celého mluvnického díla by mohla být slova užitá v pojednání
o imperfektu: „Těch slov užívati máme, kteráž sou nyní v českém jazyku
nejzvyklejší. Neb sluší mluviti i psáti ne vedlé obyčeje starobylého, ale vedlé obyčeje
zvyklosti, který nynie najviece mezi lidmi běží…“ (Gramatika česká, s. 111)
439