Kompletný zborník vo formáte PDF - Jazykovedný ústav Ľudovíta ...

či Koreje jako rozvojové země). Korejští občané si uvědomují, že jejich národ
je malý a poměrně chudý, což je vede ke zdůrazňování a vyzdvihování některých
mýtů, např. dlouhé historie, kultury, ekonomických úspěchů apod. Snad právě
proto velká část výdajů z rodinných rozpočtů směřuje na oblečení a potraviny,
méně na bydlení.
V českých multikulturních třídách se setkáváme se dvěma typy korejské
populace: jednak se žáky a studenty bohatých rodičů, s nimiž bývají často problémy,
neboť kopírují své chování v Koreji a předpokládají učitelovu úplatnost;
jednak se skutečnými zájemci o studium češtiny, kteří jsou velmi pilní a přitom
skromní.
Přátelství Korejců navázaná např. ve školním prostředí přetrvávají často po
celý život, vzájemná výpomoc je samozřejmostí. Proto ani v českém školním
prostředí nelze odsuzovat to, že se korejští žáci či studenti spoléhají jeden na
druhého, myslí kolektivně a vzájemně od sebe opisují.
Při výuce v multikulturní třídě je nutné Korejce neustále vyvolávat, nepočítat
s jejich vlastní aktivitou (aktivita ve vyučovací hodině neodpovídá jejich klasické
představě o chování ve škole). Korejští žáci či studenti odpovídají pouze na otázky,
neočekává se od nich, že by sami otázky kladli, nikdy nezačínají konverzaci
s člověkem starším nebo s cizincem., tedy ani s učitelem. Český pedagog musí
brát v úvahu jejich výraznou nesamostatnost. Vzhledem k tomu, že korejští žáci
nejsou schopni se účastnit kolektivních diskusí a promluv ve třídě, je ústní zkoušení
prakticky nemožné, neboť jejich školský systém hodnocení je založen pouze
na formě písemných testů. Jakýkoli ústní projev ve třídě si nejprve musí připravit
písemně a pak jej pouze přečtou. Když popisují určitý předmět, mluví nejdříve
o nepodstatných detailech a až v závěru uvedou vlastnosti podstatné.
Pro Korejce je typické, že vyjadřují své osobní názory velmi nesměle, opatrně
a často je prezentují tak, aby byly shodné s názory druhých nebo jim velmi
podobné, tedy aby byly pro ostatní přijatelné. Český pedagog pak musí dobře
zvážit, jak přimět žáky a studenty korejské národnosti hovořit o sobě, o svých
názorech, zálibách, plánech apod. Obecně lze říci, že Korejci mají pasivní až
negativní vztah k svému soukromí, v korejštině totiž slovo „soukromí“ neexistuje.
Ačkoliv se živě zajímají o druhé, v dialozích hovoří obecně o dětství, rodině,
přátelích a víře. Žádná komunikace se však nemůže v korejštině realizovat
bez dvou základních otázek: Kolik je vám let? a Čím jste, kde pracujete? Tyto
otázky nejsou chápány jako impertinentní. Korejští žáci či studenti chtějí vědět,
co si o nich myslí ostatní, a proto pozorně naslouchají druhým, přemýšlejí o nich,
posilují kladné lidské vztahy a vždy se chovají tak, aby se nevhodně vybranými
slovy ostatních nedotkli, aby je nepřivedli do rozpaků. Proto se snaží nemluvit
o nepříjemných věcech, nezvyšují hlas, negestikulují. Bezvýraznost a nejasnost
jsou v Koreji pokládány za ctnosti, a to zejména u lidí ve vyšším společenském
postavení. Úsměv, stejně jako poškrábání se za uchem nebo na temeni hlavy
naopak naznačuje, že osoba je zmatená a v rozpacích, a proto může korejský
úsměv způsobit i nedorozumění. Učitel domlouvá žákovi či studentovi, že by
495