Kompletný zborník vo formáte PDF - Jazykovedný ústav Ľudovíta ...

jeho specifické rysy jinak přehlížené. Už biblické vyprávění o babylonské věži
podtrhlo jedinečnost jazykových kódů právě zdůrazněním jejich odlišnosti,
která zabraňuje porozumění.
Pro mnohé národy byl prvním podnětem k uvažování o mateřském jazyku
jako o specifickém předmětu zkoumání biblický překlad – ať už z latiny či
z jazyků původních. Ve své práci bych se ráda dotkla této problematiky se
zvláštním zřetelem k českému biblickému překladu od jeho počátků po humanismus.
Středem mého zájmu budou díla, která některé biblické překlady doprovázejí
a v nichž se objevují první filologické reflexe podnícené právě problematikou
biblického překladu.
1. Specifické rysy překladu bible
Bible, tedy soubor starozákonních a novozákonních spisů, byla kanonizována
jako kniha božsky inspirovaná, slovo Boží, text nanejvýš posvátný a závazný.
Překlad bible byl tedy od starověku velmi specifickou záležitostí, neboť
charakter textu vyžadoval zachovávat při šíření nezměněnou podobu obsahu,
aby se zamezilo pokřivení či dezinterpretaci závažných myšlenek. Na různých
místech biblického textu byl požadavek neměnnosti přímo explicitně vyjádřen
(i s popisem trestu, který čeká na ty, kdo příkazu neuposlechnou). 1
Překlad takových textů, ať byl sebevěrnější, postulát neměnnosti vždy do
jisté míry porušoval. Přeložený text musel jako výsledek transformačního procesu
ze znakové roviny jednoho jazyka do znakové roviny jazyka druhého být
alespoň mírně modifikován, minimálně po stránce formální (počet slov, slovosled).
Tuto skutečnost si u kanonických textů uvědomoval již starověký svět,
řešení tohoto problému byla nejrůznější. Židovsko-křesťanský kulturní okruh
se nevydal cestou formální nepřípustnosti překladu, která se uplatňovala například
v případě koránu, 2 zvolil směr regulovaného převádění, jež nikdy nebyl
prost jisté supervize ať oficiální či spontánní.
Možnost překladu si v první řadě vynutily historicky-kulturní okolnosti
(židovská diaspora ztrácela kontakt s rodnou hebrejštinou, evangelizační úsilí
apoštolů a rané církve zasáhlo i ty kraje tehdy známého světa, kterým byla
řečtina nesrozumitelná), ale jeho možnostem vycházela vstříc samotná jazyková
heterogennost kompletního biblického kánonu. Typologicky si vzdálené ja-
1
Tak je psáno například na závěr knihy Zjevení: „Já dosvědčuji každému, kdo slyší
slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této
knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na
stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize.“ Ap 22,18 – 19;
srov. též Mt 5,19; Dt 4,2 (Bible – ekumenický překlad).
2
Arabština, muslimy chápaná jako jazyk boží zvěsti, je jedinou přípustnou jazykovou
formou, která může zprostředkovat obsah koránu (srov. Slovník judaismus, křesťanství,
islám, 1994, s. 351), podobná motivace omezení překladu existovala u staroindických
Véd (srov. Vilikovský, 2002, s. 68).
432