Kompletný zborník vo formáte PDF - Jazykovedný ústav Ľudovíta ...

Daný spis mohl být mít nejrůznější podoby – od předmluvy či doslovu
k samotnému biblickému textu přes krátký naučný spisek či list až po rozsáhlý
mluvnický popis cílového jazyka. Různý byl také prostor, který dané dílo věnovalo
přímo otázkám spjatým s jazykem.
2. Počátky filologické reflexe – sv. Jeroným a jazykový znak
Když svatý Jeroným na přelomu 4. a 5. století překládal Nový a Starý zákon
do latiny, navazoval na relativně pestrou tradici jak latinských, tak řeckých
biblických překladů různících se kvalitou i přístupem od volných parafrází až
po překlady otrocky závislé na formální podobě originálu včetně hebrejské
větné skladby (Nida, 1970, s. 52 – 53).
Přestože byl jeho pozoruhodný překlad později uznán přímo za překlad
kanonický (viz poznámka 3), ve své době čelil Jeroným nemalé kritice. Argumenty
opakované v jeho předmluvách i listech nám podávají svědectví o tom,
že jedním z důvodů těchto protestů byla i skutečnost, že jeho překlad se do
jisté míry vydal cestou funkční ekvivalence, nikoli otrocké nápodoby. Slavná
Jeronýmova slova o tom, že překládal nikoli „slovo za slovo, ale význam za
význam“ 7 z „Dopisu Pammachiovi o nejlepším způsobu překládání“ jsou prvním
známým popisem neekvivalence, respektive polyekvivalence lexémů dvou
různých jazykových kódů (sr. Manuál lexikografie, 1995, s. 238). Naznačují
nám zároveň, že Jeroným si musel být velmi dobře vědom existence slova jako
bilaterálního jazykového znaku a úskalí, které tento fakt způsobuje při převodu
informace z jazyka do jazyka.
Poznámky k problematice překladu jsou rozesety po celém Jeronýmově díle,
ale zmíněný dopis Pammachiovi myšlenku, že každý překlad je do jisté míry
nutnou transformací originálu, rozvádí asi nejšířeji; zmiňme jeho přesvědčení, že
jestliže se kdo pokusí překládat Homérovo dílo do latiny slovo za slovem, „výsledek
bude takový, že slovosled bude vyhlížet směšně a největší z básníků jako
blábolivý hlupák“ (Dopis Pammachiovi 57, 5), a také jeho povzdech: „Budu-li
překládat slovo za slovo, výsledek bude znít hrubě, a budu-li dohnán nutností,
abych cokoliv změnil ve slovosledu, bude se zdát, že jsem se zpronevěřil svým
povinnostem překladatele“ (ibid., překlad převzat z Nida, 1970, s. 54).
Přestože Jeronýmova reflexe jazyka jako matérie překladu je jistě kusá
a vedena především pohnutkami obhájit svou v mnoha ohledech revoluční
práci, praktická aplikace jeho hlubokého pochopení jazykových zákonitostí
a promyšlený přístup k překladu jako tvůrčímu aktu se staly kořenem, z kterého
vyrůstají po tisíci letech národní překlady bible. Kupříkladu první redakce
staročeského biblického překladu, dochovaná nám ve své nejstarší podobě
v reliktu Bible drážďanské, může být jen obtížně označena za otrocký nečtivý
7
„Non verbum e verbo sed sensum exprimere de sensu“ (Dopis Pammachiovi o nejlepším
způsobu překládání; Dopis Pammachiovi 57, 5).
435