Kompletný zborník vo formáte PDF - Jazykovedný ústav Ľudovíta ...

zyky, z kterých kánon sestával (hebrejština, aramejština a řečtina), víceméně
znemožňovaly číst všechny biblické texty jako celek komukoli kromě hrstky
nadprůměrně vzdělaných učenců.
Napětí mezi nutností převodu svatých písem a zároveň neustále pociťované
nebezpečí možné dezinterpretace měly v průběhu historie za následek značně
ambivalentní postoj k překladu bible jako takovému, který na jednu stranu mohl
vyústit až v kanonizaci jistých překladů, 3 ocitajících se tak vlastně na úrovni
znění původního, na druhou stranu k přísné regulaci převodů biblického textu,
končící někdy u výslovného zákazu. 4
1.1 Překlad akceptovaný versus překlad polemický
Jednotlivé překlady biblického textu byly recipovány značně rozdílně – od
nadšených přijetí až po vehementní odmítnutí. Zamyšlení se nad možnými
důvody těchto rozdílných přístupů nás dovedlo k pracovní teorii, která pro potřeby
této práce rozděluje biblické překlady do dvou skupin podle jejich recepce
samotnými překladateli, čtenáři – současníky i čtenáři – následovníky. Jsou
to překlady akceptované a překlady polemické.
Překlady akceptovanými můžeme označit velmi nepočetnou skupinu těch
biblických překladů, které byly bez váhání přijaty svým čtenářstvem, vzbudily
ve své době minimální či žádnou polemiku a jejich případnou kritickou reflexi
přinesla až vzdálená budoucnost. Takový překlad obvykle hasí žízeň po biblickém
textu, který v daném jazyce doposud neexistuje, a svými čtenáři je chápán
jako zázračné naplnění této potřeby, dokonce jako překlad božsky inspirovaný.
Prototypem takového překladu je Septuaginta. Převod hebrejského kánonu do
řečtiny z 2. století před Kristem nabídl stále rostoucímu počtu Židů v diaspoře,
kteří už neovládali hebrejštinu, tolik potřebná svatá písma v řečtině; zároveň je
jeho původ obestřen legendou, která mu propůjčuje gloriolu textu vdechnutého
Bohem, a tedy bezchybného. 5
3
Sepuaginta, tedy řecký překlad Starého zákona z 2. stol. př. Kr. (viz též poznámka
5), a Vulgáta, Jeronýmův latinský překlad z přelomu 4. a 5. století obecně užívaný od
lateránského koncilu (tedy od r. 649), který byl za kanonický prohlášen na koncilu tridentském
(r. 1546).
4
Připomeňme problematickou obhajobu převodu Písma a liturgických textů do staroslověnštiny
před papežským dvorem, která je popsána v legendě o sv. Konstantinovi
(Vašica, 1966, s. 205 – 210), či listinu z roku 1369, kterou Karel IV. zakázal překlad textu
Písma do němčiny právě z obav před možným zneužitím heretickými skupinami.
5
Legenda v podání Filona Alexandrijského hovoří o dvaasedmdesáti překladatelích
(po šesti z každého židovského kmene), kteří byli pozváni Ptolemaiem II. do egyptské
Alexandrie, aby přeložili hebrejské svaté texty do řečtiny pro královskou knihovnu. Tam
byli na sedmdesát dva dní uzavřeni do izolovaných cel; výsledkem jejich překladatelského
úsilí bylo prý sedmdesát dva zcela identických řeckých překladů.
Je ovšem namístě zdůraznit, že i u široce přijímané Septuaginty se objevily jisté
kritické reakce ze strany Židů přebývajících v Palestině, týkající se například toho, že překladatelé
zahrnuli do textu i spisy, které nebyly všeobecně přijímány jako kanonické.
433