Kompletný zborník vo formáte PDF - Jazykovedný ústav Ľudovíta ...

žen na tom, že označované zobrazuje, napodobuje, přímo reflektuje označující.
„Znak je obrazem svého předmětu“ (Peirce; cit. podle Palek, 1997, s. 58).
Z nejazykových znaků může být příkladem ikónu fotografie, která přímo
zobrazuje určitou situaci, ale zůstává v ní atribut zástupné funkce (za danou
situaci) (zejména typická je momentka, za jejímž vytvořením se neskrývá žádná
hlubší umělecká intence).
Jiným příkladem ikónu může být diagram či graf. R. Jakobson upozorňuje na
příbuznost diagramů s gramatickými formami, neboť lze jak morfologickou, tak
syntaktickou organizaci jazykové jednotky převést do grafů. Jedním z prototypových
příkladů, které R. Jakobson uvádí, může být stupňování adjektiv v angličtině
high – higher – the highest. Narůstání počtu fonémů odráží zvyšování míry kvality
u jednotlivých stupňů. Podobně odpovídá této teorii v češtině tvrdý – tvrdší – nejtvrdší;
krátký - kratší - nejkratší, v některých případech se prodlužování realizuje
i u adjektiv, u nichž dochází při stupňování k supletivizmu malý - menší - nejmenší.
Podobné pravidlo ovšem neplatí u gradačních forem pozitiv - komparativ, ve
kterých došlo k supletivizmu jako vysoký - vyšší - nejvyšší, dobrý - lepší - nejlepší,
nebo u adjektiv, u nichž dochází ke změně kmenové souhlásky a s tím se gradační
příznak váže na změněnou hlásku: sladký - sladší - nejsladší, měkký - měkčí - nejměkčí,
hezký - hezčí - nejhezčí. I u těchto nepravidelných typů však odráží superlativ
nejvyšší míru kvality zároveň s nejdelší hláskovou formou adjektiva.
Analogický příklad bychom mohli demonstrovat na anglickém plurálu dog
– dogs. Podobně ve španělštině např. tío – tíos, maestro – maestros, perro – perros
k podobné realizaci dochází v opozici singulár – plurál i u členu určitého el,
la – los, las. Čeština jako flektivní jazyk tvoří plurál změnou koncovky, proto
opět některé typy v současné češtině prodloužení formy při zvětšení množství
nerealizují žena - ženy, město – města, ale pán - páni. Rozšíření formy doprovázející
zvětšení množství se realizuje u životných typů maskulin (pán – páni
/ pánové, muž – muži / mužové, předseda – předsedové apod.) a neutra typu kuře,
kde dochází z historických důvodů k rozšíření kmene kuře – kuřata.
Další příklad ikónu je, podle Ch. S. Peirce, zaznamenání algebraické funkce,
neboť tvrdí, že u nich lze přímým pozorováním rozpoznat jiné pravdy týkající
se jeho objektu než ty, které jsou dostatečné pro určení jeho stavby (Peirce;
cit. podle Palek, 1997, s. 59). Ikoničnost algebraických zápisů podporují podle
Peirce pravidla komutace, asociace a distribuce symbolů (srov. Peirce; cit.
podle Palek, tamtéž; rovněž Jakobson, 1970, s. 35).
Z jazykových znaků se k ikónům tradičně přiřazují slova onomatopoická,
především citoslovce, např. kykyryký, mňau, haf, Obvykle bývají spolu s nimi
uváděny i další příklady jako mňoukání, hafat, cinkot, bublavý apod. Ačkoli
bývají taková slovesa a jména uváděna jako příklady ikónů.
Na základě míry čisté ikoničnosti, tedy čistého zpodobňování reality za
pomoci onomatopičnosti s různým množstvím přídavných prvků (fonetických,
slovotvorných aj.) vydělujeme čtyři skupiny ikónů (o čtvrté skupině bude řeč
na konci příspěvku):
225