Kompletný zborník vo formáte PDF - Jazykovedný ústav Ľudovíta ...

překlad Vulgáty. Staročeský text přirozeně pracuje s funkčním ekvivalentem,
neobává se bohatství synonym u verb dicendi, nezřídka zčešťuje syntaktickou
stavbu vět a je si velmi dobře vědom nutnosti přiblížit cizí reálie českému čtenáři.
Odkaz Jeronýmova dědictví je patrný i na národních překladech reformačních,
například u Luthera. Přestože se Luther jako překladatel z jazyků původních
k latinskému kanonizovanému textu vymezuje, zároveň z něj v mnoha
ohledech vychází jak v některých překladatelských řešeních, tak – a to především
– v metodě „ad fontes“, která byla v první řadě metodou Jeronýmovou (Rosenzweig,
1970, s. 385n.). Jsou-li tedy překlady do národních jazyků a především
překlady humanistické a reformační čerpající „ad fontes“ zdánlivě revolucí
„proti Vulgátě“, je ve skutečnosti ona tím překladem, který tuto revoluci před
dávnou dobou započal.
3. Počátky filologické reflexe v Čechách – český „akceptovaný překlad“
a jeho třetí redakce
Byl-li Jeronýmův překlad revoluční především ve svém obsahu – emendacemi
chyb starších textů a překladatelskou metodou „podle smyslu“ – jsou
středověké překlady do národních jazyků revoluční hlavně ve své „formě“,
užitím živého, lidového jazyka k tlumočení posvátného textu.
Žádný takový překlad ovšem „nespadl z nebe“, v českém prostředí prvnímu
úplnému překladu z poloviny 14. století předcházelo nejméně padesát let tlumočení
částí biblického textu užívaných při bohoslužbách i pro potřeby osobní
zbožnosti: žaltářů a evangeliářů. Přesto je jeho stáří a vysoká kvalita jevem
ojedinělým v celoevropském kontextu.
Dalším podivuhodným jevem spojeným s tímto dílem je absence jakékoli
jeho reflexe – ať vnitřní, apologetické, či vnější, kritické, kterou bychom u tak
novátorského počinu očekávali. Co víc, celý jeho původ je zahalen neproniknutelným
tajemstvím, z mnoha otázek, které jsou s ním spojeny, uveďme jen ty
nejzákladnější: Je-li logické, že tak ambiciózní dílo vzniklo právě v době Karla
IV., podporovatele slovanského písemnictví, jak je dát do souvislosti s císařovým
ediktem z roku 1369, který zakázal převod bible do němčiny? Kdo byli oni tajemní
překladatelé, jejichž počet se od průzkumu k průzkumu různí, kteří složitý
text jedinečným způsobem převedli? Jak se stalo, že toto dílo vplulo organicky
do českého náboženského života, a přestože bylo v průběhu dalších desetiletí
revidováno a opravováno, některá jeho řešení setrvala v českém Písmu až
do Bible kralické? Jestliže odpovědi na první dvě otázky jsou stále neznámé,
odpověď na tu třetí by se nabízela v aplikaci teorie o „akceptovaném překladu“.
Nelze vyloučit, že toto velké dílo bylo možná vnímáno jako jakási česká obdoba
Septuaginty – překlad přijímaný, protože potřebný, překlad „oficiální“, protože
(možná) podporovaný z těch nejvyšších míst. Překlad inspirovaný, překlad – nebeský
dar, proti kterému nebylo námitek: legenda potvrzující inspirovanost
Septuaginty je v českém prostředí nahrazena tajemným mlčením souhlasu.
436